Poněkud bulvární titulek je ovšem pravdivý. Jak se to tedy má se zvířetníkovými souhvězdími doopravdy? A v jakém jsem vlastně narozený znamení?
Tento článek je reakcí na zmatečné informace prezentované v mnohých médiích ohledně tzv. “šokujícího objevu” posouvání ekliptiky do souhvězdí Hadonoše, tedy nesouladu mezi “znameními” a “souhvězdími”.
Země obíhá kolem Slunce v rovině, které se říká ekliptika. Pokud bychom se dívali ze Slunce, Země by během roku obkroužila Slunce právě v této rovině. Při pohledu ze Země se naopak v této rovině zobrazuje Slunce. Na obloze potom můžeme vidět Slunce putovat mezi souhvězdími a za jeden rok se opět dostane do stejného místa. Ve starověku byla dráha Slunce po obloze nesmírně důležitá, určovala roční období, doby sklizně i setí. Chrámy se budovaly s ohledem na východy a západy Slunce v těchto významných dnech. Pyramidy s udivující přesností dodnes ukazují k severu. Ve starověkém Sumeru, kde byli s pozorováním a poznáváním oblohy nejdále, rozdělili oblohu na dvanáct dílů a každý díl obsadilo jedno souhvězdí. V té době vznikla i astrologie, které se snaží (a dodejme že marně) nalézt vztah mezi polohou planet a událostmi na Zemi.
Bohužel celá situace není tak jednoduchá. Země totiž kromě dvou známých pohybů, kterým se říká rotace (otočení kolem své osy) a revoluce (oběh kolem Slunce) přidává ještě jeden pohyb. Ten se nazývá precese. Precesi si lze představit jako „kývání“ osy rotace. Podobně jako se při rotování kývá například káča. Jedna otočka precesního pohybu, nazýváme ji Platónský rok, trvá přibližně 25800 let. Za tuto velice dlouhou dobu se osa zemské rotace vrátí do stejného místa. S tím jak se posouvá osa rotace, mění se i místo na obloze, kde se nachází severní nebeský pól. Tedy místo, poblíž kterého dnes nacházíme Polárku. Z výše uvedeného je zřejmé, že Polárka nebyla Severkou vždy. V roce 2000 př.n.l., tedy v dobách stavby pyramid, byla Severkou hvězda Thuban ze souhvězdí Draka. Polárka bude pólu nejblíže v roce 2102 a pokud si počkáme 12000 let, bude Severkou hvězda Vega ze souhvězdí Lyry.
Z výše uvedeného ale dále plyne, že se po obloze neposouvá jen severní nebeský pól ale i celá „souřadnicová soustava“ na obloze. Proto ekliptika před 4 tisíci lety byla jinde, než je dnes. Samozřejmě, že se mění i místo, kde bylo Slunce v okamžicích jarní a podzimní rovnodennosti. Proto okamžiky, kdy Sluce vstoupilo do nějakého znamení zvěrokruhu zdaleka neodpovídá situaci v roce 2011. Je v té době zcela v jiném souhvězdí. Tímto se mezi souhvězdí zvířetníku dostal i Hadonoš, který původně mezi těmito souhvězdími vůbec nebyl. Ekliptika se zkrátka poněkud posunula. Odpověď na otázku, v kterém znamení jsem narozen, musí být tedy nezbytně ještě doplněna otázkou druhou: a v kterém roce jsem se narodil. Pokud je vám kolem 4000 let, odpovídá i znamení, které si přečtete ve víkendové příloze denního tisku.
Další zmatek v celé situaci ještě přidělali astronomové. Trochu totiž zahýbali se souhvězdími na obloze. Samozřejmě, většinu těch starověkých tam najdeme dodnes. Lev, stejně jako Orion či Labuť jsou stejné. Nicméně některá souhvězdí byla zrušena, například Zední Kvadrant (skutečně se píše s „e“), který je známý díky tomu, že v místě, kde se nacházel, leží radiant meteorického roje Quadrantid. Jiná byla naopak doplněna. Například většina souhvězdí viditelných z jižní polokoule. Nakonec v roce 1930 se na kongresu Mezinárodní astronomické unie byla obloha rozparcelována na 88 souhvězdí podle souřadnic, aby bylo zcela jasné, které hvězda patří ke kterému souhvězdí a mohla být řádně zkatalogizována. Tím ovšem nastal poslední problém. Souhvězdí, kterými dnes prochází Slunce jsou nestejné velikosti, tedy Slunce v nich tráví nestejnou dobu. Zatímco souhvězdím Panny projde dnes téměř celým, v souhvězdí Štíra se témě „neohřeje“.
Dovršením celého problému je fakt, že ani souhvězdí nezůstanou věčně stejná. Souhvězdí totiž jsou jen náhodnou projekcí hvězd, jak je vidíme při pohledu ze Země. Hvězdy v souhvězdích spolu nemají (až na vyjímky, samozřejmě) nic společného. Jsou v různých vzdálenostech a pohybují se různými rychlostmi. Za několik set tisíc let, bychom z dnes známých obrazců na obloze nenašli ani jediný.
Nezbývá nám tedy, než spolu s Hérakleitem poznamenat: Vše plyne.
—
Pokračovat na článek Mirka Dočkala Hadonoš podruhé aneb Hadonošem to nekončí.